Služební cesta do Prahy
Sedím v čekárně největší budovy české republiky. Mám vedle sebe tašku, bez bomby ovšem. Jsou v ní papíry. Propisky poznámkový blok, notebook, z půlky snězená bageta a láhev nějaké šťávy. Proč tedy zde sem? Co tu chystám dělat? Jdu na pohovor do jedné společnosti, jenž má sídlo ve 21. patře. Tak vysoko jsem snad ještě ani nebyl, nepočítaje let letadlem. Holt, manageři si umějí žít ve výšinách. Kolem mě procházejí kravaťáci s kufříkamy a nějakýma drátamy u ucha ( předpokládám že nějaký nový druh telefonního spojení) a jen tak si dumám. Já, člověk z vesnice, nechápající a místy i nenávidění k systému marketingu tu má najít své uplatnění? To taky budu jednou ozdoben drátem a chodit oblékán podle nejnovější mody v oblasti sak a kravat? Kufříkem plných papíru z půlky popsaných jmény lidí, které mám ten den vyhodit? Opravdu je tohle moje dosavadní budoucnost? No uvidíme.
Jelikož jsem člověk poměrně dochvilný a rád mám věci pod kontrolou, tak jsem se šel zeptat do recepce na paní, která mě kontaktovala, o něco dříve, než jsme měli domluvenou schůzku. Slečna za pultem mi řekla, že ona paní má brífink (první cizí slovo co budu muset asi ovládat) a ať se zatím posadím. Nechtěl jsem hned zprvu dělat potíže, tak jsem se usadil. Po chvilce listování časopisu (název si nepamatuji, jen jsem to procházel) přišel pán a že pohovor povede on. Proč ne, i když jsem se více těšil na dámskou společnost.
Řekl, že má rád dochvilné lidi a ptal se mě na další mé schopnosti. Nebudu je vám sem vypisovat, pozvěte si mě na pohovor a zjistíte je. Pak se mě ptal,jestli tuším, co bych dělal. Raději jsem mu neřekl své pocity z čekárny, proto jsem zkusil něco, co asi chtěl slyšet. Něco si zapisoval pazmecht ! Pak se mě zeptal na moje plány do budoucna. Osobně přesně nevím, co budu dělat zítra, tak jsem to vzal hodně zeširoka.Vstal, poděkoval mi a já mu podal svojí nechtěně trochu upocenou dlaň a rozloučili jsme se. Tak tohle by bylo. Ještě dneska se prý ozve, jestli mě bude chtít vidět na druhém kole pohovoru. Proč ne, ale raději bych onu paní.
Půlku dnešního hlavního programu mám poměrně úspěšně za sebou. Jdu pátrat po sídle druhé společnosti. Tu jsem našel hned co jsem vylezl z metra (byla to jen jedna stanice, tak jsem ušetřil peníze, ale pššš). Mám přes hodinu času a tak jsem si zašel do nejbližší restaurace na něco k snědku. Na pražské poměry celkem levno.
Tak tady to nebyl úspěch. Opět jsem se hlásil na recepci o něco dříve, než jsem měl dojednanou schůzi, ale bylo by to jedno i kdybych přišel později. Ta paní co mě původně kontaktovala, tam vůbec nebyla a tak můj „případ“ vzal někdo jiný, někdo, který o mě prakticky nic nevěděl. To na předešlým pohovoru bylo zcela jinak. Tam měli můj spis, věděli co jsem studoval, jak se jmenuji a další, řekl bych důležité údaje. Poměrně rychle jsem ztrácel zájem. Dočista jsem ho vypustil v momentě, kdy se mě manager zeptal, jestli mám nějaké zkušenosti s prodejem přes telefon. Ano mám, ale nejsou dobré. Z mnohých zdrojů jsem věděl, že firmy, kde zaměstnanec něco nabízí přes telefon (ať už pánve nebo cenné papíry) tak při nezdařilém kontaktu musí určitou částku provolaných peněz zaplatit. Já, se svým ne moc čistým hlasem a intonací bych byl pěkný plátce. Poslední tečka bylo, že bych musel projít tři denním mítinkem ohledně firmy ( což pro mě znamená třikrát se dostavit do vzdáleného města) a pak měsíc ve firmě být jakožto na školení. Uznejte sami, že tuto dobu se zaškolovat a platit podnájem, cestu a stravu z ničeho není zrovna ten nejlepší způsob jak si vydělávat. Zkráceně řečeno, přehazovali si mě tam jako horkou bramboru a chtěli to dělat tak dlouho, dokavad bych nevychladl, aby si pak na mě mohli slupnout. Nechci být ničím obědem !
Metrem jsem se tedy vydal směrem k autobusovému nástupišti. Tentokrát jsem si již jízdenku koupil, protože zastávek bylo dost a náhoda je blbec. Platit pokutu jsem dnes opravdu nechtěl.
Pročítal jsem si příhody Williama Saroyana, jenž podnikal podobné výlety jako dnes já. Kdo ví, možná za několik let podobně bude psát nějaký jinoch, či jinoška v ultra-vlaku a bude vzpomínat mé jméno. Bylo by to krásné.
Lístek jsem si pořizoval zcela zbytečně. Žádný kontrolor se nedostavil a tak jsem aspoň těma 18 korunami přispěl dopravnímu podniku Prahy, potažmo finanční krizi. Té jsem pomohl zřejmě i tím búrem co jsem investoval na veřejné toaletě, abych se mohl s odpuštěním vysrat.
Vyprázdněn od všeho zlého jsem nastoupil do autobusu linky 5, kterým teď jedu zpět do Mladé Boleslavi. Zpět k maloměstskému snažení najít někde uplatnění.
Když už nic jiného, tak to byl dneska aspoň pěkný služební výlet do Prahy.